ARS VIVA | ARS VIVA cesty za uměním

Pavel Čech - LETEM KLÍNOPISNÝM SVĚTEM

article image

Klínopisu, jeho vývoji, jazykům a písemným památkám se věnuje bezpočet pojednání. Zde chceme – ambiciózně a naivně zároveň – shrnout tři tisíce let jeho existence v jednom článku, pročež formou spíše tabulkovou uvedeme základní údaje o jeho vzniku, vývoji, zániku, počtu jazyků, nalezených a zpracovaných nosičů, gramotnosti, rozšíření atd. S nutnou dávkou zjednodušení a schematizace si vyčleníme historické bloky, trvající vždy kolem 500 let, a vytkneme pro ně charakteristické znaky a určující žánry, ať už z hlediska kvantitativního, nebo inovativního. Cílem je poskytnout jak technicky, tak humanitně orientovaným čtenářům pevnou strukturu, s jejíž pomocí se budou snadněji orientovat v dnešním klínopisném světě muzejí, nabídek a zaručených fantastických zpráv. Poznámky pod čarou odkazují jednak na  klínopisné artefakty, zpracované skvělou Cuneiform Digital Library Iniciative (CDLI), jednak na moji oblíbenou literaturu – nikoli literaturu jedinou možnou, či dokonce nejlepší.

Klínopis[1] je pravděpodobně nejstarší písemný systém na světě. Na tom se shoduje většina vědeckého světa, ať již jde o zastánce mono- či polygeneze písma (tedy dříve převládající teorie, že písmo vzniklo pouze jednou a dnešního vládnoucího názoru, že se tak stalo víckrát nezávisle na sobě). Objevuje se v Mezopotámii v posledních staletích 4. tisíciletí, tedy v době archeology označované jako pozdní Uruk III a IV. Názor, že nejstarší egyptské doklady jsou stejně staré – či dokonce starší –, je minoritní a opírá se buď o jinou dataci příslušných archeologických vrstev, nebo o specifičtější definici písma. Skutečně: pokud se nespokojíme s písmem jako na jazyku založeném systému pro předávání informace a definujeme je úžeji jako zápis, jednoznačně předávající znění mluveného slova, musíme jeho počátek posunout hluboko do 3. tisíciletí př. Kr.

Počet vyprodukovaných klínopisných textů během historie klínopisu se složitě odhaduje, snad jde o desítky milionů.[2] Dnes jich máme přes půl milionu, z nich je na CDLI digitálně zachyceno 320 950. Kvalifikovaný odhad[3] řadí akkadštinu spolu s latinou za řečtinu na druhé místo v počtu dochovaných slovních tvarů starověkých jazyků (kolem deseti milionů), sumerština je na pátém místě (kolem milionu slov), hned za ní chetitština, v první desítce z jazyků klínopisných ještě eblajština a elamština.

Archeologické názvosloví nejstaršího období se opírá o Uruk jako dominantní lokalitu tehdejší Mezopotámie (a vlastně celého světa). Artefakty spjaté s touto kulturou se našly pozoruhodně daleko od centra – hluboko[4] v Íránu, na horním toku Eufratu v dnešním Turecku i právě v Egyptě. Někdy jsou doprovozeny i hliněnými tabulkami s čísly a jednoduchými obrázky. Čísla jsou na těchto tabulkách téměř vždy, obrázky jen někdy. Nálezová situace dovoluje závěr, že na počátku písma stála čísla, nikoli obrázky,[5] a že primárním podnětem k jeho zavedení byl dálkový obchod (a nikoli romantická touha zachytit jemná hnutí lidské duše). Přesto není tato doba žánrově monotónní – asi deset procent všech textů (tedy něco přes 700 ze zhruba 7000) má charakter seznamu znaků a stojí tak na počátku úctyhodné školní a vědecké tradice staré Mezopotámie.[6] Pro protoklínopisné období zhruba ohraničené lety 3500-3000 př. Kr. (chalkolit) jsou tedy charakteristické texty obchodní.

Dalších 500 let, 3000–2500 př. Kr., přináší dramatické změny. Na rovině písemné se znaky odpoutávají od svého vzoru, jsou zapisovány abstraktněji a „klínopisněji“: z ikon se staly gramémy. Jazykově je to především takzvaný princip rébusu, díky němuž písemné znaky získávají i slabičné hodnoty a stávají se tak fonetickými. Tím také umožňují vznik třetího typu textu v pořadí, jímž je votivní nápis. Zároveň si podržují i ikonickou schopnost předávat celé slovo, pojem, ideu, děj.[7] Taková mnohovrstevnatost se jako klíčový klínopisný jev udrží po celá tisíciletí, byť poměr počtu logogramů a sylabogramů se bude výrazně měnit. Díky rébusu už jsme schopni jednoznačně určit jazyk, stojící za písmem: je jím sumerština, s výjimkou některých hymnů, zaklínání a řady vlastních jmen písařů, která jsou v semitské akkadštině. Hymny a zaklínání[8] jsou ostatně natolik novým prvkem (mají už syntax a poetickou stavbu, jsou literárními díly!), že díky nim můžeme toto období označit za náboženské. Jsme ve starší době bronzové, označované na Předním východě nejprve podle významného naleziště jako doba Džemdet-nasr, podle roztříštěného politického uspořádání pak jako raně dynastické období.

Ve starší době bronzové zůstáváme i dalších pět set let (2500–2000 př. Kr.), kdy jsme svědky nástupu akkadštiny jako plnoprávného klínopisného jazyka za akkadské dynastie Sargonovců (Sargon, Narámsín a spol.) a velkého kvantitativního boomu za novosumerské dynastie Ur III (Urnammu, Šulgi a spol.). Statisíce drobných tabulek[9] zaznamenávajících každodennost jižní Mezopotámie svědčí o smyslu pro řád (či zoufalé snaze jej udržet?). Tyto tabulky „jednoručky“ jsou zároveň spolupachatelkami změny obvyklého směru čtení: už ne odshora dolů po sloupcích, ale zleva doprava po řádcích. Zároveň opouštíme uzavírání jednotlivých slov či slovních spojení do samostatných rámečků. Pravda, najdou se výjimky, viz další období. Zakladatel této dynastie Urnamma dal sepsat první zákoník hodný toho jména a díky této inovaci je toto období mimo jiné i obdobím právním. Uvedené krále budou obdivovat a napodobovat další generace až podnes.[10]

A jako se pozdější období podnes vracejí ke slavným osobnostem staroakkadským a novosumerským, tak se vracejí ke starobabylonské literatuře období let 2000–1500 př. Kr. Je to doba maximální gramotnosti, kdy na starém Předním východě – ať už v Babylonii, nebo Asýrii – psal a četl každý pořádný úředník a obchodník.[11] Akkadský jazykový areál se zřetelně rozdělil na dvě podvětve, severní asyrskou a jižní babylonskou. Preferuje se psaní pomocí sylabogramů, které omezuje trapná nedorozumění. Asyrští obchodníci, jejichž anatolské centrum nalezl Bedřich Hrozný, si tak vystačí s pár logogramy, víceméně pro boha, člověka a stříbro.[12] Dodejme, že i sylabogramů používali jen omezený repertoár (slabě přes sto) – asi jako když píšeme dnesni sms. Tisíce asyrských dopisů z Káneše a babylonských z Mari nedávají jinou možnost, než charakterizovat toto období, nazývané také dobou starobabylonskou či střední dobou bronzovou, jako korespondenční. Dopisy, jakož i běžná administrativa (tedy něco, co můžeme souhrnně nazvat „spotřebními texty“) jsou psány zjednodušenými, „kurzivními“ znaky, které umožňují držet pisátko v jednom směru a otáčet tabulkou jen asi v úhlu 90°.  Naopak nejslavnější památka této doby – zákoník krále Chammurapiho – a další kamenné nápisy jsou důležitě napsány „monumentální“, archaizující formou klínopisu. Také je určena k vertikální četbě, což „napravují“ až moderní edice.[13]

Následující období (1500-1000 př. Kr.) zahrnuje relativně stabilní mladší (či pozdní) dobu bronzovou a poté necelá dvě staletí „temna“, kdy západní část Úrodného půlměsíce úpěla pod nájezdy sucha a mořských národů, zatímco o východní se po nadvládě Kassitů přetahovaly různé dynastie včetně sílící Asýrie. První polovina je dobou největšího geografického rozšíření klínopisu, jak dokládají dopisy nalezené v egyptské Amarně, odeslané z tak disparátních a vzdálených končin jako (od západu na východ) Arzawa v jihozápadním Turecku, Kypr, Chattuša, Ugarit, Jeruzalém, říše Mittanni na řece Cháburu, Asýrie a Babylon. V této době se také klínopisem zapisuje největší počet jazyků: vedle tradiční sumerštiny a obou akkadských příbuzných, babylonštiny a asyrštiny, to je řada indoevropských (chetitština, luvijština, palajština) i neindoevropských (chattijština) jazyků v Chetitské říši, po celém severu úrodného půlměsíce churritština, na východě elamština. Pro ugaritštinu na západě se v této době vyvine vlastní verze klínopisu, podobně v polovině 1. tisíciletí pro perštinu. Někdy se lexémy takového „nováčka“ zařadí do vlastního sloupce běžných sumersko-akkadských tematických slovníků a vznikají tak nové verze, troj- i čtyřjazyčné.[14] Texty tohoto období jsou tedy multijazykové ve více významech. Zajímavým procesem konce 2. tisíciletí je tzv. „kanonizace“, kdy různé literární i školní látky získávají ustálenou a dále neměnnou podobu.

Zatímco 2. tisíciletí bylo ve znamení politické rovnováhy mezi několika velkými hráči, teď se hegemoni – a všichni mají v názvu „nový“ – prosazují: od 9. do konce 7. století Asyřané, po nich na zhruba 60 let Babyloňané, od 539 Peršané. Poslední velký novoasyrský panovník Aššurbanipal má sice mimořádné klínopisné znalosti i zásluhy,[15] ale obecně staví králové na odiv spíše sílu než moudrost. A jak se unifikuje Přední východ, unifikují se i jejich královské nápisy, od pár slov tištěných na cihly až po dvoumetrové stély. Například o tažení krále Asarhaddona do Egypta (tom druhém, úspěšném – o tom první, katastrofálním, taktně mlčel), tedy ze severovýchodu impéria až na samý jihozápad, se dozvídáme ze stély vztyčené v Zinčirli na samém severozápadě (dnešní Turecko).  Koncem tohoto období vzniká klíčový nápis pro rozluštění klínopisu, trilingva Dáreia Velkého v perském Bísutúnu. Doba železná je zkrátka dobou královských nápisů, textů určených k prezentaci, nikoli k archivaci.

Poslední půlstoletí (500 př. Kr.–0) už nepotkáme Asyřana a rodným jazykem Babylóňana bude patrně aramejština, ne-li perština či řečtina. Klínopis každodenních potřeb ustupuje snadno naučitelným, primitivním hláskovým písmům do svých posledních útočišť, chrámů velkých bohů (Anua a Ištar v Uruku, Marduka alias Béla v Babylonu, Nabúa v Borsipě, Nergala v Kutě).[16] Kněží tu nadále opisují kanonické texty a konají sofistikovaná astronomická pozorování. Při jejich zápisu si převážně vystačí s logogramy, přejatými ze sumerštiny, jako si ještě dnes leckterý farmaceut vystačí s latinou. Jeden příklad z helénistického Babylonu (návod na výpočet polohy planety Jupiter). Sumerská slova jsou antikvou, obě akkadská (plus dvě akkadské koncovky) kurzivou:

ta 9 kušú en 9 gír-tab 30 tab šá al-la 9 gír-tab dirig GAM 1,7,30 DU ki 9 gír-tab tab-ma gar-an

Od 9. raka do 9. škorpióna, přidej 30; co je nad 9. škorpióna, násob 1,7,30, přidej k 9. škorpiónu a polož.

 Klínopis tak opsal celý kruh a po flirtování s asi tuctem jazyků zůstává se svou první láskou (sumerštinou), se kterou se nikdy úplně nerozešel. Převažující texty tohoto období tedy mají charakter vědecký.

Epilog: 0-500

Poslední datovaná klínopisná tabulka pochází z roku 79. Poslední novinkou, která patrně zasahuje až do druhého století, jsou tzv. graecobabyloniaka[17] – asi dva tucty tabulek, které mají obvykle na přední straně (obverzu) klínopisný text a na zadní straně (reverzu) jeho fonetický přepis řeckou alfabetou. Důvod je stejný jako u multijazykových seznamů: tomu prvnímu už nikdo nerozumí. Mezi graecobabyloniaky jsou tak speciální věci jako kolofony, ale převažují zaříkání, tedy texty navýsost utilitární povahy. Žijeme ostatně v době magických textů, staletími ověřené metody odcházejí ze scény a objevují se aramejské magické misky.

 

Stručný, nepřípustně zjednodušený přehled klínopisných dějin:

 

Datace

Archeologicky

Dominance

Zmíněná periferie

Zvláštní znamení

3500-3000

Late Uruk

Dálkový obchod

Egypt

Písmo bez jazyka

3000-2500

Early Dynastic

Literatura

Kišská civilizace

Písmo bez syntaxe

2500-2000

Early Bronze

Právo

Ebla

Písmo bez rámečků

2000-1500

Middle Bronze

Korespondence

Mari

Největší gramotnost

1500-1000

Late Bronze

Multijazyčnost

Chatti

Největší rozšíření

1000-500

Iron Age

Prezentace

Levanta

Host I: Aramejci

500-0

Hellenism

Věda

Persie

Host II: Řekové

0-

Roman

Magie

Egejda

Obsah bez písma

 

 

 

 

 


 

[1] Christopher Walker, Klínopis, 2007.

 

 

[2] Mark Wilson, Education in the Earliest Schools, 2008.

 

 

[3] Carsten Peust, „Über ägyptische Lexikographie“, Lingua Aegyptia 7 (2000), 245–260.

 

 

[4] Tedy „hluboko“ na mapě, v terénu naopak vysoko!

 

 

[5] Denise Schmandt-Besserat, How Writing Came About, 1996.

 

 

[6] Niek Veldhuis, History of the Cuneiform Lexial Tradition, 2014.

 

 

[7] Asi jako kdybychom se při patření na české „č“ museli rozhodnout, zda je přečteme jako písmeno č, nebo jako celé slovo „člověk“, nebo jenom vezmeme jako upozornění (tzv. „determinativ“, v lingvistické hantýrce „sémantém“), že následující slovo se bude týkat něčeho ryze českého. Také nelze vyloučit, že pod vlivem dominantního jazyka dneška – angličtiny – budeme muset místo „č“ přečíst „h“ jako „human“. Pouze kontext prozradí, co je správně. Tento příklad byl inspirován pátráním po etymologii slova Čech: Václav Blažek a Václav Klain, „Etnonymum Čech v kontextu slovanských a indoevropských etnonym“, in: Čeština: univerzália a specifika, Praha 2002, 37–50.

 

 

[8] Graham Cunningham, Deliver Me from the Evil: Mesopotamian incantations 2500-1500 BC, 1997.

 

 

[9] Minimálně počet těch digitalizovaných právě překročil sto tisíc: http://cdli.ucla.edu/search/search.php, Period: Ur III.

 

 

[10] V našich luzích a hájích je velkým ctitelem Šulgiho Luděk Vacín.

 

 

[11] Dominique Charpin, Lire et écrire à Babylone, 2008 (anglický překlad: Writing, Law, and Kingship in Old Babylonian Mesopotamia, 2010).

 

 

[12] Tyto „Hrozný tabulky“ lze vyhledat na  http://cdli.ucla.edu/search/search.php, zadáme-li Period: Old Assyrian a Collection: Prague.

 

 

[13] I tradiční česká učebnice klínopisu Základy starobabylónštiny od Ney Novákové, Lukáše Pechy a Furata Rahmana (Praha 1998). Zdá se, že Chammurapiho stéla byla původně vyrobena nejméně ve třech exemplářích.

 

 

[14] Trojjazyčné jsou známy zejména z Chetitské říše, ale i z Aškelonu, Afeku či Ugaritu, kde se našlo i několik fragmentů čtyřjazyčných (se sumerštinou, akkadštinou, churritštinou a ugaritštinou). Viz John Huehnergard, Ugaritic Vocabulary in Syllabic Transcription, 1987.

 

 

[15] Založil knihovnu ve svém novém hlavním městě Ninive, díky které se zachovala řada klínopisných děl. Chlubil se, že čte sumersky i akkadsky, také tabulky z doby před stvořením světa a řeší matematické úlohy.

 

 

[16] CDLI uvádí celkem 4628 textů z perského (547–331 př.Kr.), 3157 z helénistického (323–63 př. Kr.) a pouhých 17 z parthského období (247 př.Kr.–224 n.l.).

 

 

[17] Mark J. Geller, „The Last Wedge“, Zeitschrift für Assyriologie 87 (1997), 43–95.

 

 

«« zpět na seznam článků

Od roku 1992 pořádáme specializované zájezdy pro milovníky výtvarného umění, architektury, archeologie a historie. Naše cesty jsou originály - připravují a vedou je odborníci, kteří dokážou poutavě vysvětlit téma i v širších souvislostech. Používáme kvalitní hotely a spolehlivou dopravu. Vážíme si trvalé přízně stálých klientů, jejichž řady se rozšiřují především na doporučení spokojených zákazníků.

Adresa ARS VIVA cesty za uměním

160 00 Praha 6 - Dejvice
Muchova 233/1 (3. patro)
+420 233 324 099

qrico
Novinky na e-mail vyplňte emailovou adresu pro zasílání novinek
Spojte se s námi